Asi by bylo divné a nejspíš i nudné, kdyby se nezměnila. V čem byla lepší? Možná v nárocích na skills djs. Nevím, jestli bych si vzpomněl na nějaký mejdan, kde se někomu kopaly desky. Čímž si zrovna já házím klacky pod nohy, protože odehrát set bez kopance se u mě rovná skoro zázraku. Ve svém věku už si z toho ale spíš dělám srandu a ospravedlňuju se tím, že v záplavě sync djs před lidma zase stojí člověk z masa a kostí ) Stát se mi tohle před 20 lety, tak se mi všichni vysmějí, rozmázne to Tripmag a rok si nikde nic nepustím. Změnilo se také to, že tehdy byly mejdany v každém kulturáku a já coby teenager z maloměsta měl na výběr, jestli se v pátek vydat na sever, jih, západ nebo východ a měl jistotu minimálně 500 clubberů kolem sebe. Pravda, měli na sobě kožíšky a v puse píšťalku, ale s odstupem času si říkám, kde se to pos*alo, že teď máš „scénu“ v Praze, trošku v Brně a pak pár nadšenců, kteří pořád milují svojí věc i za cenu nulových výdělků a probdělých nocí (moc vás všechny cením!!). A co je lepší dnes? Napadají mě místa jako Ankali nebo Vitamin, která konečně tuhle zaprděnou kotlinu zapsala na mapu Evropy. Když nad tím tak přemýšlím, váš festival pro mě tohle možná skloubil dohromady. Vizáž 2022 a k tomu ten upřímný feeling, jak si ho pamatuju ze svých prvních mejdanů.
Sklenicku je věčná škoda. Já měl tehdy sil, to bylo neskutečné ) Tím prostorem jsem žil od rána do rána. Pomáhal ho stavět, pečoval o něj, zval do něj djs, hostil je a psal o nich do našeho malého (tištěného!) fanzinu. Ráno jsem tam uklízel a přemýšlel, co zlepšit do příště. Krásnej vibe. Bůh ví, kde by Sklenick byl dnes po tolika letech. Nicméně život je občas strašně nefér a do cesty ti pošle totálního nýmanda, který tohle zboří lusknutím prstu jako hrad z karet.
Já tehdy strašně moc chtěl do Berlína, našel jsem si tam práci i bydlení a po pár týdnech jsem si jel vyzvednout věci, co jsem si nechal u známého v Praze. Tam jsem strávil jeden víkend, po kterém jsem si řekl, že to prostě už nedám. Nemluvit česky, odříznout se od všeho, co se mi tu „povedlo“ a začínat od úplné nuly ve městě, kde si i moji djští hrdinové díky přetlaku zahrají pětkrát za rok. Zároveň jsem v sobě potřeboval uzavřít brněnskou kapitolu a Praha se tak stala vítaným kompromisem.
Na tohle ti všichni řeknou, že obojí a já nejsem výjimkou. Každé má to svoje a ve výsledku je to celé o otevřenosti lidí na danceflooru.
Toho je tak moc, až se v tom občas ztrácím. Většinou balím desky podle momentálních pocitů a nálad a pak si koušu deset minut před hraním nehty, co jsem to zas proved.
Vzory přicházejí a odcházejí. Důležité je, že tu stále jsou. Jak je člověk skoro každý víkend na nějaké akci, tak se to celé slévá do jednoho („nudného“ není to správné slovo) celku. Pak se ale jednou za čas vyloupne něco a někdo, kdo tohle totálně rozmetá a ukáže mi, že tu stále jsou hudební nadlidi. Abych byl konkrétní, před mnoha lety mě takhle přibil k danceflooru Phuong Dan v berlínském Ohmu a před méně lety Philipp Otterbach a Frank D´Arpino ve Wildtu v Praze. Magické noci, kdy člověk vůbec netušil, kam tu hudbu zaškatulkovat. Tenhle pocit bych strašně rád u lidí taky vyvolával, zamotat jim hlavy tak, že to před tebou pak vytáhnou i po letech (tak jako já v případě těch třech mnou zmíněných).
Když jsem byl kdysi na svém prvním Nachtdigital festivalu, tak jsem si říkal, že by to bylo super tam někdy být na podiu. Splnilo se mi to a mám husí kůži ještě teď. Taky jsem si vždycky přál rozeznít pořádnou halu a vloni mi tenhle sen splnil Lunchmeat na jejich raveu v kladenském areálu Poldi. Tam mi za ty dvě hodiny proběhl před očima celý můj život v téhle branži a vlastně i předtím. Zas mi bylo šestnáct, bylo osm ráno a já ze sebe ždímal poslední síly před cestou stopem domů z nějaké podobné haly. Abych nezapomněl, tak sny mi plní každé hraní v Ankali, za to nebudu moct nikdy dost poděkovat.
To netuším. Asi si vždycky před hraním rád dám nějakou pálenku na kuráž, ale neschovával bych to za rituál ).
Fotky: Vapanda
